Tisíce semínek NIGHTWISH rozfoukal všetečný vítr inspirace po starém kontinentu v průběhu těch několika let, v nichž kapela ze země tisíce jezer vystoupala na pomyslný trůn symfonického metalu, a některá z nich se (jak už to tak se semínky bývá) ujala, zakořenila a mnohdy dokonce i vyrostla. Ano, tak nějak (a pro lepší představu) si lze ilustrovat i produkci rumunské skupiny MAGICA, aktuálně definovanou na jejím v pořadí čtvrtém albu „Witches And Wolves“. Nápadná podobnost s finskými symfo-diblíky tudíž rozhodně není náhodná, stejně jako zásadní kvalitativními rozdíly, okamžitě a jednoznačně nepřehlédnutelné přes poměrně podobnou „vizáž“. Podvědomé kytarové a melodické postupy, nápadně známá klávesová podbarvení a mezi tím vším nenápadně kvetoucí jemný, ale důrazný hlásek zpěvačky Any Mladinovici, postavený do drsně metalového protipólu. Taková nám tedy v Rumunsku momentálně vzešla úroda.

„Witches And Wolves“ není určitě nahrávkou z nejhorších, to myslím nemá cenu nějak výrazně přehlížet. Ze všeho nejvíc jí nicméně diskredituje fakt, že je prvoplánovitá až hrůza. Pětice muzikantů MAGICY by se s přehledem uživila jako zavedený revival shora jmenovaných NIGHTWISH, o tom nemůže pochyb, ale dělá obrovskou chybu, když na tom staví fungování pod vlastním (rovněž nijak zásadně nápaditým, když už jsme u toho) přízviskem. Odhlédneme-li od propastného časového rozdílu, ve kterém následuje první vlnu plagiátorů Tuomase Holopainena a spol. (proběhnuvší dejme tomu na přelomu tisíciletí), je takové počínání především krátkozraké a možná dokonce i nijak zdravě motivované, vždyť kdo by upřednostňoval křehkou kopii před silným a zdravým originálem.

Ale on se přece jen někdo (jako vždycky) najde, to také není žádné tajemství. Přispěje k tomu nejspíš vnadná otvírací tutovka „Don´t Wanna Kill“, hotová zdolat kdejakou metalovou hitparádu, přispěje k tomu těch pár dalších skladeb naznačujících alespoň nějakou autorskou schopnost MAGICY („Hurry Up Ravens“, „Dark Secret“ či razantní instrumentálka „Chitaroptera“) a stranou nezůstane ani ono prosté nasazení na formu NIGHTWISH, které zkrátka pár kladných bodíků musí přinést tak jako tak. Příšerný „demáčový“ zvuk, resp. takový, za který by se i některé tuzemské spolky styděly (v němž po delší chvíli náslechu vynikne i rytmicky zcela nezáživný „bum - čvacht“ styl bicích) v takovém vnímání zřejmě zůstane stranou, stejně tak jako poměrně „chudá“ výprava, rezignující v rozporu s předlohou Nočního přání na bohatou paletu symfonických doprovodů. Ovšem zdaleka nejhorší se na tom zdá být skutečnost, že je to vlastně do jisté míry logické, nicméně velmi nešťastné vykreslení soudobých (heavy) metalových poměrů, ve kterých jednoduše dost často vítězí forma nad obsahem. A marná sláva, (do zblbnutí) omíláno slovy cimrmanovského klasika, můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu protestovat, ale to je asi tak vše, co se proti tomu dá dělat.